Málokto na smrteľnej posteli povie: "Škoda, že som nestrávil viac času v práci..." V každej epoche ľudských dejín existovali hlúpe predstavy o tom, čo je a čo nie je práca. V našej dobe je všetko ešte komplikovanejšie. Digitálna technológia posilňuje automatizované skreslenie perspektívy vyťažené z industrializmu. Lenže tentoraz na to používame digitálne steroidy. Jedna z najneobvyklejších vecí, ktorá vzišla z pandémie koronavírusu, nám ukázala, ako náš pracovný život v skutočnosti neobohacuje náš život. Naopak, bráni tomu, akými ľuďmi chceme byť. Práve teraz sa nachádzame v situácii, keď sa nám rúca klíma, máme automatizáciu a starnúcu populáciu. Sme nútení prehodnotiť celý náš hodnotový systém. Už stopäťdesiat rokov majú ekonómovia víziu, ako sa jedného dňa staneme takými produktívnymi, že budeme pracovať len desať až pätnásť hodín týždenne, aby sme si zaobstarali veci, ktoré potrebujeme na šťastný život. Táto vízia sa pravdepodobne nikdy nenaplní.

Jen málokdo na smrtelné posteli řekne: „Kéž bych trávil více času v práci“... V každém věku lidských dějin panovaly hloupé představy o tom, co je a není práce. V našem věku je všechno ještě složitější. Digitálními technologiemi posilujeme automatizované zkreslení pohledu extrahované z industrialismu. Jen tentokrát k tomu užíváme digitální steroidy. Jedna z neobvyklých věcí, která vyplynula z pandemie koronaviru, nám ukázala, jak náš pracovní život vlastně neobohacuje naše životy. Naopak brání tomu, jakými lidmi bychom chtěli být. Právě teď jsme v situaci, kdy se nám hroutí klima, máme automatizaci a stárnoucí populaci. Jsme nuceni přehodnotit celý náš systém hodnot. Sto padesát let mají ekonomové vizi o tom, jak se jednou staneme natolik produktivními, že budeme pracovat jen deset až patnáct hodin týdně, abychom si mohli pořídit věci potřebné ke spokojenému životu. Ta vize se jim asi nikdy nesplní.